Výlet
Je pondělí,svátek,volno.
Už od rána žádný mraky, slunko svítí jak rozzářený dětský oči. Jako správnej motorkář musím ven ať se děje co se děje.
Ten problém , že nemám pojizdnou motorku vyrešila moje žena Radka, pojedem autem.
Tak teda jo. No, ale kam? Po ,, po klídné, pohodové debaťe“ se – rozhodlo , že na Machochu.
Motorkářský choutky ukájím zvolením trasy směr Moravskej Krumlov, Ivančice, Veverská Bitýška, Kuřim, Lipuvka, Blansko, Macocha trasa zimní zábřežská. Cestou vyprávím posádce babičce Alence, žene Radce a synovi Adamovi co kde jak s kým vyvádíme, když tím místem jedeme na motorkách.
Od Veverské Bitýšky na Kuřim zapomýnám, že jedu v autě a hned to taky slyším ze zadních sedadel auta, místa mé ženy a její maminky zaznívají ,, tiché a nenápadné“ připomínky k mé jízdě.
Sundávám ruku, vlastně nohu z plynu a v Kuřimi vyprávím veselé historky z mých učnovských let. Po průjezdu Kuřimí a odbočení v Lipůvce směr Macocha začíná další úsek cesty a la motorkářskej. Zas vidím sebe a partu Znojemskejch vokurků,zmrzlejch těl a motorek pokladajících sebe a mašiny do náklonů v zatáčkách…..
Ze snění mě probírá zabublaní laďáku vod nějaký mašiny. Čučnu do zpětnýho zrcádka a je tam! Borec na pořádný mašině!
Žluto černá kombinéza pod ní žluto černá silniční strojovna! Projíždíme zrovna dědinou Šebrov – Kateřina a já vidím jak tomu týpkovi za náma cuká celej člověk ať už skončí ta pitomá plná čára a sedmdesátka, aby mohl pořádně přiložit pod kotel ty svý nabušený mašině!
Taky, že jo ! Jen co jsme vyjeli z dědiny ven tak se kolem nás za mohutnýho zabubláni laďáku prosmýkne žluto černej šmouhanec. Říkám Adamovi co sedí vedle ,, Tak a ted zato vzal po motorkářsku, prdel vysadit, zalehnout z levé do pravé a adrenalin se vaří“!
Jedeme za ním autovou rychlostí a já mu závidím.
Po nějakých 800 metrech možná dál od Šebrova-Kateřiny je delší levá dvou mostková zatáčka. Vyjíždíme do ní naší rychlostí.
Prvně jsem si všiml žlutočerných motorkářských kalhot, jak trčí z pod svodidel pak rozbitý plasty a o kus dál leželá uprostřed silnice tichá, pomlácena, nabušená mašina.
Za stavuju auto v mezeře mezi těma žlutočernejma kalhotama a tou motorkou. Rukou bouchnu do tlačítka výstražnejch blinkrů a vystupuju z auta. Křičím. Křičím. Křičím ,, Von se vyboural!“ Křičím na Radku ať vystoupí ať někdo něco a běžím k těm žlutočernejm kalhotam. Doběhl jsem k nim, levá noha je amputovaná pod kolenem, tělo leží pod svodidlama, ruce rozpažený jak Ježíš na kříži, oči bez lesku koukají do nebe. Žádná krev ani kapka, nemá helmu a je takový ticho. Křičím na auta za náma ať stojí, na cyklystu v modrým dresu ,, Zastav je a zavolej záchranku, policajty, někoho“! Vedle našeho auta zastavila nějaká ženská v autě a telefonuje záchrance. Aji babička Alena telefonuje o pomoc.
Mám strach aby do toho všeho někdo nevletěl mašinou nebo autem jsme v zatracený zatáčce!!!
Má žena Radka povoláním dětská sestra mu zkouší tep je tak tichej ty matný oči a já už nekřičím. Křik smrt nezažene.
Od Blanska přijíždej hasiči vyskáčou z auta, podívaj se co a jak a začnou dělat svou práci. Už nemusím já a cyklista v modrým dresu ,, řídit“ dopravu. Pak dojeli dopraváci koukli co a jak a taky pracujou. Ukazuju jim co a jak, kde leží motorkář,kde leží noha a kde ležela motorka. Ta ženská s toho auta co zastavilo vedle nás jim řekla do telefonu, že došlo ke střetu našeho auta a té motorky pak si klidně odjela. Je z toho nějaká divná situace a mě je špatně. Po čase se všechno vysvětlilo a my pokračujem dál.
Slunce svítí už však nezáří jak dětský oči.
PS. Bylo mu 31 roků.
                                                                       Předseda Slávek